Jsem optimista, krize se nebojím, říká odborník na finance

K lidem v Česku dnes často míří hned dvě protichůdné informace najednou. První je, že žijí v blahobytu, který dosud nepoznali. Druhá pak, že krize je na obzoru. Co si z toho mají vybrat?
O krizi se mluví opakovaně od roku 2008 a 2009. Předpovědi nejspíš některému ekonomovi jednou vyjdou. Nicméně zatím to podle mě na žádnou významnou krizi nevypadá. Jsem optimista, já se krize nebojím, beru ji jako příležitost. Každopádně za mě je důležité si blahobytu užívat, ale být připraven i na ty krizovější scénáře. A to je o tom, čím se v životě řídím a snažím se doporučovat i ostatním. Tedy dávám si část příjmů bokem. Třeba podle pravidla 10:20:30:40. Vždy je tak po ruce nějaká základní železná rezerva, na kterou se dá sáhnout. Zároveň je dobré tvořit a budovat majetek. Dlouhodobě investovat. Tedy mít část peněz zainvestovanou v dlouhodobém horizontu, to znamená na 10 až 20 let a více.

Spořit a investovat se snadno říká, ale hůře provádí. Jak s tím vůbec začít?
Podle mého by každý člověk měl mít nějaký základní finanční plán, jakýsi směr, jak by měl se svými financemi zacházet. Zase to pravidlo 10:20:30:40. Měl by mít základní železnou rezervu. Měl by bydlet pokud možno ve vlastním, klidně i třeba za rozumně nastavenou hypotéku s ne příliš vysokou splátkou, měl by mít rozhodně ochráněn svůj příjem.

Jak si lze v dnešní nejisté době ochránit příjem?
Ochrana příjmu vždy stojí na dvou pilířích. Jednak mít železnou rezervu. To je ideálně trojnásobek nebo šestinásobek měsíčních výdajů, což znamená mít někde bokem většinou tak 100 až 200 tisíc korun. A k tomu mít kvalitní pojistnou smlouvu, která řeší vážná rizika. Typicky úmrtí a invaliditu. Hlavně invalidita, ta se v praxi ukazuje jako zásadní problém.

Proč?
Protože pokud není člověk schopen do konce života vydělávat, nebo má výrazně omezenou schopnost peníze vydělávat, na stát se příliš spoléhat nemůže. V tom mu pomůže pouze pojištění. Ovšem za předpokladu, že v něm má zahrnuté i krytí rizika invalidity v odpovídající pojistné částce. Podle mě krytí rizika invalidity by mělo vždy tvořit tu hlavní část pojistné smlouvy, což platí pro drtivou většinu lidí.

Proč ne pro všechny?
Protože domácností, které mají dostatek majetku a financí, že bez problémů finančně zvládnou i takové nešťastné události, jako je úmrtí, invalidita a závažné onemocnění v rodině, je minimum. Takové domácnosti naopak pojištění nepotřebují.

Jak je to s ochranou movitého majetku?
Samozřejmě i mít ochráněn svůj majetek je součástí věci. Pokud někdo vlastní byt či dům, tak by ho měl správně pojistit. Ale nejde jen o to. Měl by efektivně pracovat i s veškerými přebytky, to znamená penězi, které mu zbývají nebo je ušetří.

Jak?
Podle svých cílů. Ať už krátkodobých nebo těch dlouhodobých. Ty krátkodobé jsou standardně o tom, co se chystám dělat třeba za půl roku za rok. To může být dovolená, rekonstrukce, koupě auta. A ty dlouhodobé cíle by měly a mohly být o přípravě peněz pro děti. A hlavně pak na stáří, penzi. Každý z nás bychom měli tvořit nějaký majetek, ze kterého budeme v poproduktivním věku čerpat.

Zmínil jste, že součástí finančního plánu má být i snaha o vlastní bydlení. Máte za to, že i dnes vzhledem k cenám nemovitostí platí, že je nejlepší investice do vlastního bydlení?
Na to dá dívat z různých úhlů pohledů. Za mě vlastní bydlení není vyloženě investice, protože investice je něco, co koupíte a očekáváte od toho výnos. Když si koupíte byt, musel byste ho pronajímat, aby to byla opravdu investice, jak je obecně chápana.

Ale tak jsem to nemyslel. Standardní rada hlavně od bankéřů, ale i politiků vůči těm, kdo si stěžují, že nedosáhnou na vlastní bydlení a hypotéku je, ať jdou do nájmu. Myslíte si to i vy?
Za mě vlastní bydlení dává smysl, pokud už mám v hlavě urovnáno, že už chci mít rodinu, nebo v tomto bytě či domě chci strávit významnou část života. V takovém případě dává smysl být vlastníkem nemovitosti a dlouhodobě ji užívat.

Jistě, ale lidé mají na výběr – nájem nebo vlastní bydlení. Což značí v mnoha případech dlouhodobý finanční závazek v podobě hypotéky. Co doporučujete?
Já se na vlastní bydlení dívám hlavně jako na jistou formu přípravy na penzi. Až jednou přestanu pracovat, nebudu muset nikomu platit nájem, což je významné rozhodnutí, proč se lidé zadluží třeba na 30 let. A pak v 60 či 70 letech v té nemovitosti mohou dožít. Anebo ji prodají a jdou třeba do nájemního bytu a pak s tím přebytkem z prodeje mohou hospodařit. V takovém případě cena nemovitostí nehraje tak významnou roli jako třeba u investičních nemovitostí.

A co nájemní bydlení a vlastní bydlení z hlediska nákladů?
Určitě lidé vnímají, že výše nájmu také významně roste. Náklady na nájemní bydlení jsou vysoké. To znamená, že i bez ohledu na ceny nemovitostí se pořád v drtivé většině případů vyplatí platit splátku hypotéky než nájem. Ta splátka hypotéky je často nižší než nájemné.

Máte hodně klientů, kteří by rádi požadovali hypotéku, ale nedosáhnou na ni kvůli regulaci České národní banky?
Já působím v Praze, kde je výrazně vyšší průměrný čistý příjem než třeba jinde v České republice. To znamená, že tuto komplikaci příliš neřeším. Ale řešíme to třeba u lidí, kteří už nějakou hypotéku mají a chtějí si pořídit další nemovitost pro sebe, rodinu nebo třeba na pronájem. V těchto případech už někdy narážíme na určitá omezení. Nejčastěji pak na výši vlastních zdrojů. Klienti mají příjem, mají pár set tisíc naspořeno, ale potřebovali by mnohem víc, což je komplikace. Ale obecně u pražských klientů se s problémy vyplývajících z regulace ČNB u hypoték příliš nesetkávám.

Říká se, že s jídlem roste chuť. Zaznamenáváte u svých klientů, že i přes solidní příjem, nejsou s to pokrývat své ještě „solidnější“ výdaje?
Praha je možná stát ve státě a z jistého úhlu pohledu možná i zlatá klec. Rozhodně nepozoruji u svých klientů, že by měli problém hradit své náklady a závazky. Aspoň ne ty základní výdaje na živobytí a jídlo. Samozřejmě někdo si posteskne, že nejede na dvě dovolené, ale na jednu, že jede do Chorvatska, a ne do Karibiku, ale to už považuji za luxusní výdaje.

Podle některých průzkumů zažívá mnoho lidí takzvaný finanční stres, byť peníze mají. Setkáváte se s tím. Co je jeho příčinou?
Finanční stres jsem u svých klientů ani u sebe necítil. A co může být příčinou, že ho někdo pociťuje? Za mě jsou to napnuté přímé výdaje. Respektive když se výdaje rovnají příjmům, nebo je lehce či významně převyšují. Myslím ale, že i v tomto případě se většině zatím daří. Že opravdu žijeme v ekonomickém blahobytu. Ekonomický růst je stále silný a už i relativně dlouhý. A to nejenom u nás, ale i v západním světě. Výsledkem je, že lidem rostou příjmy. Je rekordně nízká nezaměstnanost. Lidé mají peníze, které jsou i ochotni utrácet, ta spotřeba je poměrně silná. Takže pokud se finanční stres někoho týká, tak jen výrazné menšiny lidí.

 Zdroj: iDNES.cz