Život na vesnici není nutně levnější než ve městě, mladí si to neuvědomují

Život ve městě je nákladný, a ještě nákladnějším se stává s příchodem dětí. Nejen kvůli přechodu na mateřskou a rodičovskou se tak v drtivé většině případů skokově sníží měsíční příjem rodiny. I to vedle levnějšího bydlení bývá často důvod, proč se některé rodiny rozhodnou pro život mimo město.

„Současný trend, kdy ženy přivádí na svět své první dítě ve třiceti letech i později, vede mimo jiné i k tomu, že ženy začínají na rodičovské dovolené spíše uvažovat o vlastním domečku se zahradou. O deset let dříve by je to přitom ani nenapadlo. Často si také s partnerem vezmou hypotéku na domek na vesnici s představou, že to bude idyla,“ říká finanční poradce skupiny Partners David Kučera.

Často se ale zapomíná na skutečnost, že rodičovská dovolená trvá pouze několik let, poté se život pomalu začne vracet do běžných kolejí. To platí i pro zvýšení příjmu rodiny. Mnohdy se však ukáže, že na vesnici či v jejím okolí nejsou k dispozici zaměstnání, v nichž by se platilo stejně jako ve městě.

„V praxi pak vidím, že se po několika letech života na vesnici rodiny vracejí zpátky do města. Ani to však neplatí úplně, protože mám i klienty, kteří se ve městě narodili, odešli na venkov a jsou tam naprosto spokojení,“ vysvětluje Kučera.

Peroutkovi na venkově
Zkušenost s výměnou městského života za vesnický mají i mladí manželé Peroutkovi. Jako bezdětní si koupili na hypotéku menší byt na pražském sídlišti. Dokud chodili do práce a domů se vraceli večer, všechno fungovalo bez problémů. Situace se však změnila s příchodem dětí, kdy rodině začalo být v bytě „těsno“.

„Manželka byla často otrávená z neustálého kolotoče kolem dětí. Kdykoliv s nimi chtěla vyrazit třeba jen na dětské hřiště, šlo o hodinovou přípravu a tahání dětí ze schodů do schodů včetně hraček,“ vypráví Jan Peroutka.

Manželé tak začali reálně uvažovat o přesunu mimo Prahu. Při výběru lokality a nemovitosti se společně shodli na dvou podmínkách. První byla, že nemovitost se musí nacházet na železniční trati ve směru do Prahy, kvůli pracovním příležitostem. Druhá podmínka byla, že musí jít o samostatný domek, nikoli bytovku nebo řadový dům. Přáli si totiž skutečný klid, to znamená neřešit hlasitou televizi za zdí, nepořádek na chodbě či zvuky z koupelen a toalet v panelákovém jádru.

Pražský byt úspěšně a výhodně prodali. Realitní kancelář jim pomohla i s tím, aby v něm mohli zůstat do doby, než si najdou vhodnou nemovitost ke koupi.

Zhruba dvě třetiny peněz získaných z prodeje bytu šly na umoření nesplacené části jistiny hypotéky a dalších poplatků s prodejem souvisejících včetně odměny realitní kanceláři. Manželé tak měli dobrý základ na nákup rodinného domu. Přestože byla žena na rodičovské dovolené, nebyl problém získat novou hypotéku a zaplatit 20 procent z kupní ceny vlastními penězi.

„Jiné půjčky jsme naštěstí neměli. Já jsem měl standardní zaměstnaneckou smlouvu u velké stavební firmy se slušným příjmem, tehdy kolem 34 tisíc korun hrubého měsíčně,“ říká Jan.

A tak si rodina během tří měsíců od prodeje bytu koupila menší domek o výměře 75 metrů čtverečních se zahradou v menší vesničce na Křivoklátsku. První měsíce strávili úpravou domu i zahrady a okolí si nijak zvlášť nevšímali. Později, zhruba po půl roce však přišlo první rozčarování.

Náklady navíc za dojíždění
Nejdříve se ukázalo, že rodina dává nemalé sumy za dojíždění do práce a rozvoz dětí do školy a kroužků. Zároveň ji to stojí i čas, který tím stráví. Každodenní dojíždění do zaměstnání přijde Jana na zhruba 4 200 korun měsíčně. Navíc ráno opouští dům v 5:35 a vrací se kolem 17:30 hodin.

Samostatnou kapitolou je doprava dětí do mateřské školy. Nejenom že je stojí zhruba 2 000 korun měsíčně, ale do školky i ze školky je musí rodiče každý den vozit i je vyzvedávat autem. K tomu další zhruba 2 000 korun za dopravu manželky do Berouna za prací, byť jen na částečný úvazek. To proto, aby stihla odpoledne vyzvednout děti a případně je dopravit na zájmové kroužky. „Pouze za dopravu do práce a školy tak měsíčně vydáme 8 200 korun. Jde tak o významnou položku v našem rodinném rozpočtu,“ shrnuje Jan.

Údržba domu a nutné rekonstrukce
Dále se ukázalo, že domek se zahradou není byt, u něhož stačí udělat jednou za dlouhý čas rekonstrukci. Naopak vyžaduje stálou údržbu a investice navíc. Peroutkovi tak dali jenom za oplocení skoro 200 tisíc korun a za automatickou bránu 70 tisíc korun. Další peníze je stojí péče o zahradu, ale jenom tím to nekončí.

„Na domku je třeba stále něco dodělávat, stále něco je uděláno na půl, to jsou další peníze,“ vysvětluje muž. Jako příklad dává třeba dobudování teras kolem domku, z nichž má rodina zrealizovanou jenom část. „To jsou náklady v řádu nižších stovek tisíců korun. Problém je i v tom, že člověk si to sám neudělá, protože to neumí, ale ani na to nemá čas, protože musí vydělávat peníze a splácet hypotéku,“ říká Jan Peroutka s tím, že takových věcí je mnohem více.

„Jsou to třeba i jen drobnosti, které však nikdy nekončí. Třeba nákup sazenic stromů na zahradu nebo sudů pod okap. Lidé z města oproti lidem z vesnice jsou mnohdy i v další v nevýhodě, protože ve městě, třeba v paneláku, se těžko naučí například běžným stavebním pracím, s nimiž přicházejí lidé na venkově do styku odmala.“

Podle Davida Kučery je třeba si přechod z města na venkov vždy opravdu důkladně promyslet.

„Neříkám to jen tak. Vidím velice často, jak s tímto problémem mnoho mých klientů zápasí. Neřeší jen, kde vzít peníze na dokončení stavby, jak sehnat na venkově práci, ale potíže se týkají i občanské vybavenosti anebo třeba lidské roviny, kdy nemusí vždy mezi starousedlíky zapadnout,“ uzavírá Kučera.

Zdroj: iDNES.cz