Povinné varování: Pozor! Půjčit si peníze stojí peníze

Ano, půjčovat si peníze většinou něco stojí. Pravdou ovšem je, že něco stojí i půjčování peněz ostatním. Zadarmo není získání kapitálu, obsluha klientů, ověřování jejich bonity, vymáhání půjčených peněz u těch klientů, kterým se splácet moc nechce, anebo pokrytí ztrát tam, kde se půjčené peníze prostě nevrátí. Nikoli zanedbatelné náklady s sebou nese také kontrola dodržování všech pravidel a předpisů, které mají především ochránit spotřebitele.

I nová unijní směrnice obsahuje několik bodů, které mohou zvýšit náklady na půjčování peněz. Na prvním místě bankám a dalším subjektům, které úvěry nabízejí. Ti ovšem svoje náklady většinou promítnou do cen půjček pro koncové klienty.

Podívejme se na tři typické příklady.

I odložená platba je úvěr

Tím prvním je plné začleněné odložených plateb do právního režimu spotřebitelských úvěrů. Odložená platba je specifický druh platební metody kombinované s krátkodobou půjčkou, populární zejména při online nákupech. Klient za nakoupené zboží či služby platí až s časovým odstupem poté, kdy mu je zboží doručeno. E-shopu místo něj v okamžiku nákupu příslušnou částku uhradí poskytovatel odložené platby. Pokud klient nákup zaplatí ve vymezeném lhůtě, například do 1 měsíce, za posunutí platby obvykle nic neplatí.

Na krátkodobé a bezplatné odložení platby nynější regulace dopade jen z menší části. Zregulování odložených plateb stejně jako všech ostatních spotřebitelských úvěrů však proces poskytování této platební metody prodlouží a zkomplikuje. Klienti budou muset například procházet stejným ověřením a posouzením bonity, jako při žádosti o klasický (a řádově vyšší) úvěr. Je otázkou, jestli to je opravdu nutné, a jak na tuto změnu budou reagovat významní poskytovatelé odložených plateb na evropském i globálním trhu. Zda třeba neomezí dostupnost odložených plateb pro klienty z Evropské unie…

Mimochodem, i reklama na odloženou platbu, která je většinou poskytována zdarma, bude muset podle nové směrnice obsahovat dodatek, že půjčit si peníze stojí peníze.

Co reklama na úvěr (nes)smí

Reklamy na spotřebitelský úvěr jsou vůbec předmětem silného zájmu unijních normotvůrců. V nové směrnici proto nastavují další pravidla, jak má reklama na spotřebitelský úvěr vypadat, co smí a co nesmí obsahovat a jak má celkově vyznít.

Určitě je v pořádku zakázat reklamu, která by nepravdivě naznačovala, že úvěr znamená navýšení finančních zdrojů, nahrazuje rozumné spoření nebo zvyšuje životní úroveň. Méně jasné mi je, proč nová směrnice umožňuje zakázat také reklamy, které zdůrazňují rychlost poskytnutí úvěru. Pokud bude spotřebitel pravdivě a včas informován o všem podstatném, o celkové výši nákladů na úvěr, výši splátek atd., co je špatného na tom, aby posouzení žádosti o úvěr proběhlo rychle? A aby se tím poskytovatel pochlubil?

Ochrana spotřebitele?

K významnému omezení dostupnosti úvěrů by mohlo vést také zákonné určení maximální úrokové míry nebo maximální výše poplatků spojených s čerpáním úvěru. Což je další z nástrojů, které nová směrnice umožňuje členským státům použít.

Ano, lichva je špatná, ale to už nám říká trestní zákoník. A řeší, resp. řešit by to měly, orgány činné v trestním řízení.

Pokud by ale stát stanovil nejvyšší možnou výši úroku, v praxi by to mohlo znamenat, že některým spotřebitelům s horší, ale stále přijatelnou úvěruschopností, by za státem stanovený úrok raději nepůjčil nikdo. Platilo by zejména pro menší půjčky, protože náklady poskytovatele se s velikostí půjčky příliš nemění, a tak jsou ty menší přirozeně zatíženy náklady relativně více. Tedy nepůjčil by nikdo regulovaný, s povolením k činnosti od České národní banky. Počet lichvářů či různých půjčovatelů, kteří se snaží pohybovat v šedé zóně, by se určitě zvětšil. Což by k ochraně spotřebitele spíše nepřispělo.

Nová směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru obsahuje řadu důležitých a podle mého názoru pozitivních změn. Zejména v oblasti posílení transparentnosti a kvality poskytování informací zájemcům o spotřebitelský úvěr, aby si mohli sami ještě lépe vyhodnotit, jestli a jaký úvěrový produkt vlastně chtějí. Nebo zdůraznění toho, že úvěr lze poskytnout pouze na základě aktivního a vědomého jednání konkrétního člověka. A ne mu ho nenápadně podsunout, třeba jako přídavek k jinému produktu či službě.

Jiné části směrnice mohou poskytování úvěrů zkomplikovat i těm, kdo to dělají slušně. Řada povinností vyplývá přímo ze směrnice a členské státy už nemají příliš prostoru pro jejich úpravu. Ale například nastavení limitu pro cenu úvěru nebo omezení reklamy záleží na rozhodnutí národních parlamentů. Proto bude důležité sledovat přípravu novelizace českých zákonů a podle možností se do ní zapojit. Jinak hrozí, že ze snahy chránit spotřebitele nakonec některé z nich dožene k pochybným půjčovatelům, často i někde z druhé strany zeměkoule.

Zdroj: iDNES.cz